Dobrým místem pro začátek je měnící se vzorec výroby a spotřeby potravin v průmyslové Evropě. Tradičně se země líbí jako soběstačné v jídle. V Británii devatenáctého století však soběstačnost potravin znamenala nižší životní úroveň a sociální konflikt. Proč to bylo?
Růst populace od konce osmnáctého století zvýšil poptávku po potravinových zrnech v Británii. Jak se městská centra rozšiřovala a průmysl rostl, vzrostla poptávka po zemědělských produktech a zvyšovala ceny potravin. Vláda pod tlakem ze skupin přistávajících také omezila dovoz kukuřice. Zákony, které to umožňují vládě, byly běžně známé jako „kukuřičné zákony“. Nešťastní s vysokými cenami potravin, průmyslníci a městští obyvatelé přinutili zrušení kukuřičných zákonů.
Poté, co byly kukuřičné zákony vyřazeny, bylo možné do Británie dovážet jídlo levněji, než by mohlo být vyrobeno v zemi. Britské zemědělství nebylo schopno konkurovat dovozům. Rozsáhlé oblasti půdy byly nyní ponechány nekultivované a tisíce mužů a žen byly vyhozeny z práce. Hrali se do měst nebo migrovali do zámoří.
Jak poklesly ceny potravin, spotřeba v Británii vzrostla. Od poloviny devatenáctého století vedl rychlejší průmyslový růst v Británii také k vyšším příjmům, a tedy k dalšímu dovozu potravin. Po celém světě – ve východní Evropě, Rusku, Americe a Austrálii – byly vyčištěny země a výroba potravin se rozšířila, aby vyhovovala britské poptávce.
Nestačilo to jen na vyčištění půdy pro zemědělství. K propojení zemědělských regionů s přístavy byly potřebné železnice. Nové přístavy musely být postaveny a staré se rozšířily, aby byly dodány nové náklady. Lidé se museli spokojit na zemích, aby je dostali do kultivace. To znamenalo budování domů a osad. Všechny tyto činnosti zase vyžadovaly kapitál a práci. Kapitál tekl z finančních center, jako je Londýn. Poptávka po práci v místech, kde byla práce nedostatečná – stejně jako v Americe a Austrálii – vedla k větší migraci.
Téměř 50 milionů lidí emigrovalo z Evropy do Ameriky a Austrálie v devatenáctém století. Odhaduje se, že po celém světě přibližně 150 milionů opustilo své domovy, překročilo oceány a obrovské vzdálenosti nad zemí při hledání lepší budoucnosti.
V roce 1890 se tedy globální zemědělská ekonomika formovala, doprovázená složitými změnami ve vzorcích dělnického hnutí, kapitálových tocích, ekologiích a technologických potravinách již pocházejí z nedaleké vesnice nebo města, ale tisíce kilometrů daleko. Nebyl pěstován rolnickým obděláváním své vlastní země, ale zemědělským pracovníkem, možná nedávno dorazil, který nyní pracoval na velké farmě, která byla jen před generací s největší pravděpodobností lesem. Byla přepravena železnici, postavená pro tento účel, a loděmi, které byly v těchto desetiletích stále více obsazeny nízko placenými pracovníky z jižní Evropy, Asie, Afriky a Karibiku.
Některé z těchto dramatických změn, i když v menším měřítku, došlo v West Pandžábu blíže domů. Zde britská indická vláda vybudovala síť zavlažovacích kanálů, aby transformovala polo desert odpady na úrodné zemědělské země, které by mohly pěstovat pšenici a bavlnu pro export. Kolonie kanálu, jak byly nazývány oblasti zavlažované novými kanály, byly usazeny rolníky z jiných částí Pandžábu.
Jídlo je samozřejmě pouze příkladem. Podobný příběh lze vyprávět pro bavlnu, jejíž pěstování se po celém světě rozšířilo o krmení britských textilních mlýnů. Nebo guma. Ve skutečnosti se tak rychle rozvinula regionální specializace na výrobu komodit, že se odhaduje, že světový obchod v letech 1820 až 1914 se vynásobil 25 až 40krát. Téměř 60 procent tohoto obchodu zahrnovalo „primární produkty“ – tj. Zemědělské produkty, jako je pšenice a bavlna, a minerály, jako je uhlí.
Language: Czech